Kategorie

Pro společnost je zcela zásadní, jak ženy rodí a jak děti přicházejí na svět, stejně jako je zásadní způsob, s jakým dospělí přistupují k dětem.

Úryvek z knihy Immaculate Deception II (1994) významné americké propagátorky přirozených porodů Suzanne Arms.

Autorka se domnívá, že pro společnost je zcela zásadní, jak ženy rodí a jak děti přicházejí na svět, stejně jako je zásadní způsob, s jakým dospělí přistupují k dětem. S. Arms vychází ze situace ve Spojených státech. Její text však přináší i řadu podnětů k zamyšlení nad situací u nás a inspiraci nejen budoucím rodičům ale všem, kteří se zabývají příchodem dítěte na svět.

Prenatální výchova a příprava na porod jsou dnes důležitější než kdy jindy. Často se však za kurzy přípravy k porodu vydává i něco, co není žádným vzděláváním, ale co jen utužuje strach z porodu převládající v naší kultuře. Mnohé prenatální kurzy jsou jen o trochu víc než cvičení v pasivitě a v podřizování se statutu quo, čímž dělají medvědí službu konceptu porodu coby zdravého, přirozeného procesu. Příliš mnohé učitelky předporodní výchovy jsou placeny nemocnicemi nebo porodníky a cítí se zavázány sloužit jejich potřebám, a nikoliv skutečným potřebám žen a mužů, které mají vzdělávat. Příliš mnoho se jich bojí výzvami narušit představy žen, které hledají tu nejsnazší cestu a říkají, že si přejí lékařsky co nejvíce řízený porod.

Skutečná příprava k porodu otevírá mysl a v budoucí matce vyvolává nadějeplný přístup a smysl pro vyváženost, ať je její situace jakkoliv obtížná. Povzbuzuje v ní pocit vlastní hodnoty a úcty k procesu zrození, k životu, který v sobě nosí, i k sobě samé. Měla by rozšiřovat představu ženy - i dvojice - o významu jejího počínání při přivádění dítěte na svět a seznámit ji s tím, co asi fetus během porodu prožívá a co bude miminko - a matka - po citové a tělesné stránce potřebovat k dobrému prospívání.

Prenatální výchova by měla zahrnovat informace o dlouhodobém psychickém a fyzickém významu toho, co se během porodu odehraje zejména proto, že moderní lékařství se soustřeďuje pouze na fyzickou stránku a na krátké časové období. Většina toho, co lidé potřebují vědět k vytvoření co nejlepších předpokladů pro normální přirozený porod a pro péči odpovídající potřebám rostoucího miminka, jsou informace, o kterých se v naší kultuře obvykle nemluví nebo které nejsou uznávány.

Většina současných prenatálních kurzů se soustřeďuje zejména na způsoby zvládání porodních bolestí a mnohé učitelky cítí, že by nesplnily svou povinnost bez podrobného popisu všech nemocničních procedur a bez snahy připravit každou ženu na možnost císařského řezu.

Některé dnešní ženy čtou lékařské učebnice, aby se o porodu a miminkách dozvěděly všechno a aby znaly názvy všeho možného, co by se případně mohlo vyvinout špatně. Nemáme se však obracet na ženin intelekt, ale na její city a její odvahu. Během porodu je nejaktivnější primitivní, neverbální část mozku, a k té se, na rozdíl od emocí, nedostanou věcné údaje. Primitivní mozek uklidní dotyk, hudba a poezie, nikoliv čísla nebo logické myšlení.

V kultuře, kde ženy porod většinou neuvidí, dokud jím samy neprojdou, jsou jeho vizuální obrazy obzvlášť důležité. Předvádění obrázků císařských řezů nebo jiných komplikací má však zřejmě jen nepatrný smysl. Podvědomí je prostě příliš ovlivnitelné, zejména během těhotenství, a žena takové obrazy v sobě může uchovat beze smyslu pro proporce. V těhotenství a při porodu je ovlivňována okolím, včetně všech informací o porodu, které se k ní dostanou. Je proto mnohem vhodnější ukazovat jí různé podoby normálních porodů, aby si mohla udělat představu o široké škále variant porodů "v normě". Dnešní ženy potřebují inspiraci. Potřebují uvěřit v sebe, ve své děti, v porodní proces. Potřebují vidět obrázky žen, které se nevzdávají před nároky a těžkostmi porodu, které je tlačí až na hranice možností, a nacházejí v sobě sílu překonat své domnělé meze. Potřebují podporu vlastního instinktu, jež jim napovídá, že rození je hodnotná a produktivní práce, které se nemají vyhnout. Nesmírně záleží na tom, jak rodíme a jak se narodíme.

Rození je bolestivé a u většiny žen vyžaduje obrovský fyzický výkon, zvláště při prvním dítěti. Není užitečné ženám lhát o realitě porodu, užitečná však pro ně není ani výchova zveličující případné komplikace, vytvářející romantické představy o porodní technologii nebo podporující praktiky ženám, jejich dětem a rodinám spíše na škodu. Prenatální výchova musí být protipólem zprávám převažujícím v naší kultuře, které ženy mohou číst a kterými bývají zaplavovány od přátel, rodiny a lékařů. Televize, tisk a povídání o porodech se soustřeďují hlavně na rizika a dramata rození a na roli doktorů a vyspělé techniky při zachraňování matek a dětí. Málokdy máme k dispozici příklad ženy, která postupuje v souladu s porodní energií a svůj vlastní porod si řídí sama.

Kurzy přípravy k porodu by měly být oázou klidu po únavném dnu stráveném v práci nebo když se ženě zdá, že těhotenství snad nikdy neskončí, hlavou se jí honí starosti a vztah s partnerem je neobvykle napjatý. Kurzy mají být místem, kde budoucí otcové mohou vyjádřit své obavy a strach a dostane se jim podpory a uklidnění. V době, kdy se těhotné ženy přibližují termínu narození dítěte a stále více se zaobírají představami o porodu, jim pomůže slyšet a mluvit o psychologických změnách, kterými procházejí. Potřebují také vědět o psychologické stránce těhotenství a porodu z hlediska dítěte.

V těhotenství žena prožívá určitá období, kdy je obzvláště přístupná poznatkům o vědomí miminka a o tom, jak uspokojovat jeho psychologické potřeby. Učitelé by měli využít takových otevřených dveří a kursy začínat v dostatečně rané fázi těhotenství, aby věrně postihli celý rozsah reprodukce. Porod a narození dítěte je velmi široké a hluboké téma, pokud na ně nahlížíme celostně (holisticky). Představuje nejen klíčovou zkušenost pro další život ženy, ale i počátek sebepojetí dítěte a jeho vnímání světa. Je zásadní změnou pro ženu, jejího partnera a rodinu.

Přestože nejsem profesionální učitelkou prenatální výchovy, koncem sedmdesátých let, jsem sestavila kurz pod názvem "Vývoj porodní praxe", který jsem několik let přednášela učitelkám prenatální výchovy, budoucím porodním asistentkám a zdravotním sestrám. Po shlédnutí stovky porodů v rozličných prostředích ve Spojených státech a v Evropě jsem se koncem osmdesátých let rozhodla ve spolupráci s jednou porodní asistentkou nabízet cyklus kurzů předporodní výchovy.

Udržovaly jsme nízký počet účastníků jednotlivých tříd a cyklus rozčlenily do dvanácti večerů. Když všechny ženy porodily, všichni jsme se znovu sešli při slavnostním pikniku. Chtěly jsme toho tolik obsáhnout. Snažily jsme se dvojicím nejen pomoci s přípravou na

porod, ale chtěly jsme jim předat i dovednosti užitečné pro zbytek života. Aby budoucí rodiče mohli přijít rovnou z práce, odpočinout si a mít pocit, že je o ně postaráno, na první lekce jsme i vařily večeře. Učily jsme je písničky a jednoduché porodní zpěvy cizích kultur, které se ženám zdály užitečné. Při několika lekcích ženy nacvičovaly soustředěné, klidné dýchání. Mluvili jsme o tom, čím přispět k tomu, aby porod dobře postupoval, jak se poddat kontrakcím navzdory jejich rušivé intenzitě, jak neklesat na mysli a jak se vyhnout epiziotomii. V mnoha hodinách jsme se věnovaly praktikám soustředění do svého nitra. Při poslední hodině jsme slavnostním rituálem oslavovali cestu, na kterou se vydává každá budoucí maminka. Každá seděla uprostřed kroužku a naslouchala přáním všech ostatních: "Přeju ti odvahu přistoupit ke všemu, co tě potká." "Přeju ti divokou sílu a schopnost být naprosto sama sebou." "Já ti přeju smysl pro humor a nadhled."

Pracovaly jsme s dvojicemi, které se chystaly do různých nemocnic, i do takových, kde nepřáli přirozenému porodu; s dvojicemi, které pak rodily v domácnosti nebo v nedalekém porodním centru; s dvojicemi lesbiček a s matkami bez partnera. Několik večerů bylo určeno pouze pro ženy; ty se zdály být obzvlášť smysluplné. Dříve nevyřčené obavy byly vysloveny a ženy hovořily o svých pochybnostech a o vztazích s partnery. Vzájemně jsme si prováděly masáže. Snažily jsme se vysvětlit koncept "bezčasového času", přístupu k porodu, kdy žena přijímá každou jednotlivou kontrakci, jako by nebylo té předchozí ani následující, kdy zůstává pouze v přítomnosti a neohlíží se dozadu ani nehledí dopředu.

Naše kurzy nebyly ty nejoblíbenější v okolí a mnoho žen a mužů se při nich setkalo s věcmi, které jim zpočátku připadaly divné. Avšak všechny ženy - a také někteří muži - nám posléze říkaly, jak moc si hodiny postupně zamilovaly a jak získané poznatky pozitivně ovlivnily jejich porod a jejich přístup k rodičovství. A přirozený porod jich prožilo víc, než jsme vůbec doufaly, vzhledem k rozhodnutím, která někdy učinily ještě dříve, než k nám na kurzy začaly chodit.

Tím možná nejdůležitějším, co kdokoli může pro budoucí rodičku udělat, je pomoci jí zbavit se omylů a strachu z porodu, které se v ní během života usadily. Všichni si vzájemně potřebujeme pomáhat budovat vnitřní klid a s ním přistupovat k těhotenství a porodu, je to totiž životně důležité jak pro dítě tak pro matku. Každá žena, bez ohledu na věk a svou situaci, si zaslouží vědět, jak důležitým transformačním procesem může být porod a mateřství. Má-li to štěstí, že se jí dostává podpory partnera, oba dva musejí vědět, že zkušenost každého z nich bude jedinečná, stejně jako bude jedinečná zkušenost jejich dítěte. Přitom budou na společné cestě vzájemně propojeni.

V těch nejkvalitnějších kurzech žena může objevit to nejlepší, co v sobě skrývá, a zkušenost každé je považována za významnou. Těhotenství, porod a mateřství každé ženy je nahlíženo jako hodnotný čas, kdy se může sama o sobě a o svém dítěti hodně dozvědět. Nehlásá se, že každý porod je stejně bezpečný a stejně pozitivní. Císařský řez provedený pro "nedostatek pokroku", protože se žena několik hodin neotevírala, asi nebude tak pozitivní nebo bezpečný jako přirozený porod, ke kterému by možná došlo, kdyby měla víc času, víc soukromí nebo víc psychologické podpory. Miminko, které odnesou na testy na oddělení intenzivní péče, protože rychle dýchá a nikdo není ochoten si nejprve sednout a pozorovat ho v matčině náruči, aby se ujistil, že testy jsou nezbytné, asi neprožije tak pozitivní zkušenost jako to, které je sledováno a je-li to nutné, zvláštní péče se mu dostane, aniž by opustilo matčinu náruč.

Chodit na kursy předporodní přípravy může být ten nejužitečnější způsob, jak naložit s časem a s penězi. Vyplatí se však hledat a zjistit, kteří učitelé jsou nezávislí - placení klienty, a ne nemocnicí nebo lékařem - a kteří mají nejvyšší procento normálních nemedikalizovaných porodů. Kurzy přípravy k porodu mohou značně snížit stres ve druhé polovině těhotenství. Mohou ovlivnit váš přístup k porodu a možná díky nim ještě změníte některá svá rozhodnutí nebo plány na dobu po narození dítěte. Možná zjistíte, že nechodíte k dobrému lékaři, nebo se rozhodnete, že nechcete gynekologa, ale porodní asistentku a že byste chtěla rodit v nemocnici, jen pokud to bude nutné ze zdravotních důvodů.

Na změnu nikdy není příliš pozdě. Jedna má známá se při porodu těsně před vypuzením dítěte rozhodla, že nesouhlasí s lékařem, který jí chtěl provést epiziotomii proti její vůli. Řekla svému muži: "Pomoz mi vstát a vem mě odtud pryč!" Dovedete si představit, jaké to bylo pozdvižení. Nakonec nikam neodešla, ale začali ji brát vážně, a nedošlo ani k epiziotomii ani k natržení.

Pokud jste byla přivedena k tomu, že věříte, že možná budete potřebovat císařský řez nebo jste už jeden měla, anebo čekáte první dítě po třicítce, výběr učitelky předporodní přípravy je pro vás obzvlášť důležitý. Jste totiž jedna z žen s nejvyšší pravděpodobností lékařsky neodůvodněného císařského řezu a vaše dítě by mohlo skončit na jednotce intenzivní péče bez dostatečného zdravotního důvodu. Jen málo lékařů ženu skutečně podporuje a má zájem pomoci jí přivést dítě na svět vaginálně. I lékaři, kteří by zájem měli, se cítí pod tlakem a snaží se dítě dostat ven co nejrychleji.

Učitelka předporodní výchovy vám také může pomoci vyhledat dulu: zná jména žen, které dokáží pomáhat druhým při porodu tak, aby proběhl co nejpřirozeněji. Dula může přispět k tomu, abyste neztratila důvěru ve své schopnosti, stejně jako vám může pomoci v obraně proti zbytečným a riskantním procedurám, jako je použití umělých hormonů pro povzbuzení stahů, anestezie, kleští, vakuové extrakce, epiziotomie či císařského řezu.

V současné době mají ženy ve Spojených státech větší výběr možností jak rodit než kdykoliv jindy v historii. Mají však bohužel také větší šanci než kdy jindy, že jim bude proveden císařský řez nebo že jejich miminko bude muset po narození podstoupit celou řadu bolestivých a ze zdravotního hlediska zbytečných zásahů. To, jaký budou mít matka s dítětem zážitek, zálěží na rozhodnutí, jaká žena učiní před porodem, v jeho průběhu a těsně po něm. Na to, jak budou rodit a jestli jejich zkušenost a zkušenost miminka bude pozitivní nebo negativní, mají přeci jen hlavní vliv ženy samy.

(…)

Mnohé učitelky předporodní přípravy, zvláště ty co vyučují v nemocnicích, věří, že tím, že ženám říkají, aby neočekávaly dokonalý porod, učí je přijímat věci takové, jaké jsou. Nechtějí, aby ženy byly zklamané, když se jejich očekávání nevyplní. Je pravda, že život plyne lépe, pokud k němu nepřistupujeme s rigidními představami. Potřebujeme si však také udržet naději a být k sobě upřímní. Tak máme menší pravděpodobnost zklamání, můžeme se snažit, aby porod proběhl podle našich tužeb, a zároveň budeme opravdu připraveni přijmout jakýkoliv výsledek. Musíme najít rovnováhu mezi nerealisticky vysokým očekáváním a submisivním podřízením se čemukoliv.

Skutečným smyslem předporodní přípravy by mělo být pomoci lidem připravit se na

příchod nové duše. Musíme učinit všechno pro to, abychom novou lidskou bytost, pro niž bude vše čerstvé a která bude na nás naprosto závislá, uvítali s otevřeným srdcem a přizpůsobili se jejím potřebám. Celoživotní důvěra se vytváří na základě toho, do jaké míry se cítíme chtění a v bezpečí na počátku života. Cesta ke zdravé sebelásce, samostatnosti a přijetí vzájemné závislosti vede přes období raných formativních měsíců, kdy je nám umožněno cítit se závisle.

Řada praktik v jiných částech světa považovaných za smysluplné je v této kultuře zamítána pro údajnou zbytečnost či nebezpečnost. Patří k nim z vývojového hlediska tak důležité praktiky jako je, v prvních devíti měsících, reagování na dětský pláč, kdykoliv ho uslyšíme, co nejčastější nošení miminek s dostatkem tělesného kontaktu a spaní ve společné posteli s malými dětmi. Moderní životní styl můžeme přizpůsobit dětem. Pro děti je však nebezpečné, pokud od nich očekáváme, že se ony přizpůsobí životnímu stylu neodpovídajícímu jejich základním potřebám.